Jak to vlastně je s českým školstvím? Stojí za něco? Zaspali jsme moderní trendy? Jsou naše výsledky čím dál horší? Nebo to není tak špatné a české školství se stále zatím ještě může srovnávat s okolními státy a zemí, která se nazývá mekkou kvalitního školství – Finskem?
V rámci projektu CLIL and Science, Hand in Hand, proběhl mez 23. a 27. dubnem 2019 můj kurz, který byl pořádán organizací eduKarjala, s názvem Get up with sciences.
Kurz je zaměřený na poznání školských systémů a přístupu k výuce v různých evropských zemích, seznámení s novými metodami ve výuce přírodovědných oborů a samozřejmě prohloubení jazykových dovedností v rámci metody CLIL.
V týmu se sešli účastníci z několika evropských zemí (Francie, Německo, Chorvatsko, Polsko, Itálie) a hned úvodní část kurzu byla velmi zajímavá. Byli jsme seznámeni se systémem výuky ve Finsku, kde nás kromě formálních rozdílů zajímaly především odlišnosti v samotném vyučování. Bylo velmi zajímavé sledovat rozdíly, anebo naopak paralely s českým prostředím. Stejně tak porovnat obtíže, se kterými se potýkají například v Chorvatsku nebo Itálii. Možná až nepříjemně upřímné bylo srovnání technického i stavebního vybavení škol a finanční situace kantorů v různých zemích. Česko si v obou oblastech ve výsledku nevede vůbec špatně, protože porovnávat například absolutní výši platu učitele bez kontextu životních nákladů by bylo značně krátkozraké.
Další dny byly věnovány praktické zkušenosti s finským školstvím – navštívili jsme základní i střední školy, které jsme si detailně prohlédli, pohovořili s kantory a především – mohli jsme se účastnit výuky. Jedním z principů finského školství je otevřenost, proto pro nás nebyly připraveny žádné speciální hodiny, ale prostě jsme se procházeli po škole, prosklenými dveřmi nahlíželi do tříd, a když nás některá hodina zaujala, mohli jsme vejít a sledovat její průběh. Neméně zajímavá byla návštěva školní jídelny a přiznejme si, že zrovna školní stravování je oblast, ve které máme ještě hodně co dohánět.
V rámci praktické zkušenosti s místním školstvím jsme následně připravovali workshopy zaměřené na přírodní vědy, které jsme ihned prakticky zkoušeli s žáky jedné z místních škol. Náš workshop na téma „statika a stabilita konstrukcí a staveb“ měl u žáků úspěch, většina z nich se ho velmi aktivně účastnila. Protože školství nejde vydělit z celkového kontextu místní kultury a společenských i přírodních podmínek, byly součástí kurzu i volnočasové aktivity sloužící k seznámení s finskou kulturou a mentalitou. Navštívili jsme tak tradiční finskou saunu spojenou s ochlazením v jezeře s ledovým příkrovem a národní park Koli, který svůj název získal dle posvátně hory nesoucí stejný název. Tedy pokud jsme ochotni horou nazývat útvar o výšce 347 m.n.m.
A jaký je závěr? Samotné metody vyučování a vlastně i vybavení finských škol se diametrálně od ČR neliší. To podstatné se ale odehrává už na pedagogických fakultách. Studium učitelství je prestižní a pedagogické fakulty patří ve Finsku mezi nejžádanější vysoké školy. Tomu odpovídá i finanční ohodnocení pedagogů, což má dopad na kvalitu učitelů a následně i respekt, který ve společnosti učitelé i celé školství mají. Proto se odvažuji říci, že nakonec ten podstatný rozdíl není o metodách a vybavení, ale jako vždy – o lidech.
