Instagram

Zájezd do Normandie a Bretagne

8. 12. 2022 Mgr. Lenka Dočekalová Jana Mrkosová Jan Vašek štítky: Cestujeme po Evropě

Na přelomu září a října vyrazila téměř stovka studentů objevovat krásy francouzské Normandie a Bretagne. Cestu, jíž jsme se konečně po dlouhé pauze dočkali, jsme si všichni nadmíru užili.

Článek o tom, jak jsme den po dni prožili týden ve Francii, pro nás napsali Jana Mrkosová a Jan Vašek.

Neděle 25. 9. 2022

Na cestu jsme se vydali ještě za světla. Čekalo nás šestnáct hodin v autobuse, s několika přestávkami, a jak jsme později zjistili, i s několika dokumenty o impresionistech. První zastávka, která byla ještě v České republice, byla ještě plná života, ty další, v Německu, jsme už strávili napůl ve snech.  Většina z nás se probudila do zataženého a deštěm ošlehaného rána v Paříži, kdesi na dálnici, kde jsme kvůli dopravě strávili zhruba dvě hodiny. Alespoň jsme u protahování se a zjišťování dopadů autobusového spánku na naše tělo pozorovali předměstí neskutečné Paříže. Tam také proběhla naše snídaňová pauza, během které se někteří snažili spíše dodatečně probrat. Tím nám začalo deštivé pondělí.

Pondělí 26. 9. 2022

Deštivé pondělí se neslo ve víru Normandie. První zastávkou byla obec Giverny, kterou jsme projeli až k domu Clauda Moneta. Po chvílích absolutního zmatku, kdy jsme nevěděli, co a jak, kam jít, do jakých vrat vkročit a jakým směrem se vydat, jsme dorazili ke vchodu. Konečně!  Hodina čistého času na jednu z múz impresionistického génia. Rychlé tempo, deštník do ruky a už se brodíme uličkami vysokých, různobarevných květin. Interiér domu na nás dýchnul japonskou atmosférou, v malých pokojích jsme se sotva vyhnuli srážce s vázami a obrazy. Rychlé tempo, znovu ven, tentokrát po stopách japonské zahrady. Příjemné prostředí, líně tekoucí voda, úzké cesty vedoucí až ke slavnému a legendárnímu mostku poblíž leknínů. Pár fotek na dokumentaci, snaha o zachycení atmosféry a načerpání Monetových ideálů, a teď už znovu na cestu, rychle koupit pár suvenýrů, abychom přivezli něco domů, a už rychle ven, abychom se k autobusu dostali včas.

Monetova zahrada na nás dýchla zasmušilou podzimní atmosférou, dozajista byla jiná, než kdybychom v ní byli na jaře. Podzimní počasí plné deště však k jiným koutům Normandie dokonale sedlo, a tak i Monetova zahrada zahalená melancholickým závojem nakonec působila jako pohlazení po všech poetických smyslech.

Autobusem jsme přejeli do Rouen, kde nás už deštivé počasí vůbec nepřekvapilo. Po krátkých chvílích chaosu jsme konečně nalezli katedrálu, pak i náměstí a nakonec jsme se dočkali vytouženého rozchodu. Vydali jsme se všichni po vlastních cestách. Někteří zamířili na jídlo, někteří zamířili na hledání suvenýrů, já a můj rouenský spoluobjevovatel jsme vyrazili hledat knihkupectví, a nakonec vlastně jen židli, kam bychom si mohli sednout. Cesta se zdála být nekonečná, jak jsme později zjistili, laviček v ulicích Rouen byl značný nedostatek. Vyčerpaní a znavení jsme došli až do katedrály, kde jsme si vychutnali gotickou atmosféru plnou vitráží, soch a vysokých stropů. V Rouen byla upálena Johanka z Arku a část katedrály jí také byla zasvěcena. Atmosféra prostředí byla neskutečná, i z venku působila velkolepým dojmem.

A pak již konečně na ubytování. Po dalších chvílích chaosu jsme se vydali dlouhou cestou do hotelu, kde jsme měli strávit první noc. Pokoje byly přiděleny, postele ustlány, večeře snězena. A naše unavená těla padla vyčerpáním do postelí. Bylo to už beztak potřeba.

Úterý 27. 9. 2022

Jak těžce se to ráno vstávalo! Snídaně v hotelu byla výborná a sladká, ale sladší bylo, když jsme se konečně, po zdlouhavém balení, přesunuli do autobusu. Začal druhý den ve Francii, a hned ze začátku bylo jasné, že bude více nabitý než den předchozí.

První zastávkou byla obec Étretat se svými nádhernými domky a ještě hezčím pobřežím. Moře! Konečně! Pro některé z nás, včetně mě, bylo setkání s mořem poprvé. Divoké vlny, šílený vítr, rozbouřená vodní hladina, ze které nám na tváře každou chvílí přilétaly kapky vody. To ten vítr! Ožehl nám tváře.

Někteří z nás si posbírali kamínky, někteří se vydali na skaliska pozorovat bílé útesy. V některých místech vítr foukal tak moc, že nás prakticky odháněl od okrajů. A někde se dalo sejít až tak dolů, že se spolužákům podařilo vykoupat se v ledovém Atlantském oceánu. Což bylo v porovnáním se mnou, podzimně oblečenou, se šálou a rukavicemi, něco nepředstavitelného. Čest všem otužilcům!

Po návratu na náměstí jsme věděli, že to není poprvé, co jsme ten den moře viděli. Čekala nás totiž cesta po stopách Dne D.

 

Nejdříve jsme se vydali do muzea a na památník. Cestou jsme sledovali dokument o Dni D, a tak jsme všichni byli plní atmosféry válečných dob. Někteří z nás zhlédli zajímavý film o vylodění v Normandii, některé naopak více zaujal pohled na moře a moderní památník představující některé vojáky. I tam však dost vyfukovalo a teploměr tak ukazoval ještě nižší pocitovou teplotu, tak jsme byli všichni rádi, když jsme se mohli vrátit do vyhřátého autobusu a položit hlavu na opěradlo. Další zastávka byla jen pár kilometrů od památníku. Mířili jsme na hřbitov amerických vojáků, poblíž obce Colleville-sur-Mer.

 

Jak jsme později zjistili, na hřbitově, odkud už byla vidět Omaha Beach, bylo pohřbeno přes devět tisíc amerických vojáků. Někteří tam byli pohřbeni bez těl, která se nenašla, někteří tam pohřbeni nebyli – to byli tací, jejichž rodiny je chtěly pohřbít doma, v USA. Počasí nám nevyšlo nejlepší, k atmosféře hřbitova však bylo více než příhodné. Cesta mezi jednotlivými pasážemi hřbitova se linula líně, působila na nás až úzkostlivým dojmem, když jsme si uvědomovali, že chlapci, kteří se v Normandii vylodili, nebyli ani zdaleka starší než my teď. Vždyť přeci jenom průměrný věk amerických vojáků byl dvacet let. Příliš mladí, aby svůj život zanechali tisíce kilometrů daleko od domova na normandských plážích, přesto to byli oni, díky nimž začal svět zase trochu dávat smysl.

 

Posledním úterním zážitkem pro nás byla již zmíněná Omaha Beach. Za celou Francii jsme nepoznali krušnější počasí! Vítr se nám jen stěží odrážel od deštníků, spíše je otáčel a ničil, a my je tak raději sklápěli a stáli vystaveni tváří v tvář prudkému dešti a čím dál častějším a větším kalužím. Alespoň jsme v nich mohli umýt nasbírané mušličky, kterých byla na pláží velká spousta. Památník smutně připomínal nevyhnutelný Den D a my, s kapucemi vraženými na hlavách, jsme sledovali téměř nekonečnou pláž lemovanou rozbouřeným oceánem.

Toho dne jsme se na ubytování dostali ještě vyčerpanější než den předtím. Na večeři většina z nás zašla do Flunch. Pokoje v tomto hotelu byly ze všech nejhezčí, prostorné, s příjemnou koupelnou a dobrým osvětlením. Den jsme zakončili spánkem, který byl více než zasloužený.

Středa 28. 9. 2022

Ráno jsme se probudili a po příjemné snídani s domácím pečivem jsme vyrazili směr opatství Mont-Saint-Michel. Po asi hodině cesty jsme už zdálky zahlédli z autobusu celý žulový ostrov. Zastavili jsme na parkovišti a mohli jsme k opatství dojít buď pěšky, nebo se tam nechat zavést autobusem, co tam jezdil co chvíli. Kvůli frontě na autobus se však většina z nás rozhodla, že tu vzdálenost asi dvou kilometrů dojde. Cesta byla vcelku příjemná, po vstupu na ostrov však začalo pršet a pršelo až do chvíle, kdy jsme se vraceli k autobusu. Město pod katedrálou bylo hezké a dýchalo na nás historií, využili jsme i několik možností koupit suvenýry. Když už jsme okolo poledne došli k samotnému klášteru, nastala chvilka zmatení, protože jsme vůbec nevěděli, kudy nahoru na prohlídku. Museli jsme projít tuhou kontrolou, ale pak už jsme byli uvnitř a procházeli jsme se krásnými gotickými místnostmi. Celková prohlídka opatství byla zajímavá, procházeli jsme si to ale bez výkladu, což byla trochu škoda.

Po opatství jsme jeli do Cancale na ústřicovou farmu, kde jsme zjistili, jak se chovají ústřice, a někteří i ochutnali. Ústřice byla velmi slaná, kapka citrónové šťávy však pomohla. Pak už jsme jeli na poslední zastávku dne, korzárské město Saint Malo. Zde jsme měli rozchod, a většina z nás spíše nakupovala a procházela se po městě, a někteří se snažili zajíst chuť ústřic. Město se před námi krásně otevíralo, nachodili jsme se i na místních hradbách a prohlédli jsme si moře. Místní racci však nebyli moc příjemní, snad jim kousek mého wrapu chutnal. Pak už jsme jen zajeli do blízkého hotelu, s nejmenšími pokoji, jaké jsem kdy viděl, zašli si na večeři a šli jsme spát.

Čtvrtek 29. 9. 2022

Snídaně nám už ležela v žaludku a my se vydali na Cap Fréhel, mys s majákem. Cestou autobusem jsme zastavili u přílivové elektrárny na řece Rance, a obdivovali slunečné nebe a víry, které se díky elektrárně tvořily. Během procházky okolo majáku jsme viděli krásný výhled na moře, vítr nás skoro odnášel a my se procházeli po měkkém mechu. Ke konci výletu začalo pršet, ale to nám moc nevadilo, bylo to až u autobusu.

Dále jsme se krátce zastavili ve vesnici Guéhenno, kde jsme si prohlédli architekturu na místním hřbitově. Chtěli jsme si zde nakoupit, všude až na jedno pekařství bylo však zavřeno. Z Guéhenna jsme odjeli na poloostrov Quiberon, kde jsme se prošli po pláži a někdo se i vykoupal, ať už dobrovolně či nedobrovolně. V nedalekém Carnacu jsme se prošli okolo menhirů. Bylo zajímavé, že všechny byly postavené do linií a postupně se zmenšovaly. Je nepochopitelné, jak to sem všechno dostali. Nakonec jsme se zastavili ještě u dvou nedalekých megalitických staveb, jedno z nich bylo pohřebiště, kde jsme nahlédli i dovnitř do podzemí, a jeli jsme na hotel, který měl podobně velké pokoje jako ten minulý.

Pátek 30. 9. 2022

Dopoledne jsme z hotelu projednou nejeli naším autobusem, ale nastoupili jsme do autobusu hromadné dopravy, který nás dovezl do centra města Vannes, kde jsme ten den spali. Tam jsme si prošli město, obdivovali jeho architekturu a hlavně nakupovali poslední dárky domů, třeba sýry. Z Vannes jsme jeli dlouhé 4 hodiny, při nichž jsme sledovali filmy, do města Chartres, kde jsme si prošli nejstarší katedrálu ve Francii. Tato katedrála mi přišla největší a nejimpozantnější. Nedaleko od katedrály byla výstava vitráží, které byly více moderní než ty gotické v katedrále. Tato zastávka odzvonila konec naší exkurze do Francie. Všichni jsme se tedy připravili na další dlouhou cestu, tentokrát přes patnáct hodin. Znovu jsme se zasekli asi na dvě hodiny cestou přes Paříž, ale tentokrát jsme zahlédli Eiffelovu věž, krásně nasvícenou. Do asi jedenácti hodin jsme sledovali francouzské filmy, hlavně komedie. Když už byl čas na spaní, byli jsme všichni velmi ospalí, ale stejně jsme moc nenaspali.

Sobota 1. 10. 2022

Přejezd přes Německo proběhl hladce, v České republice už jsme povětšinou byli vzhůru. Konečně jsme slyšeli češtinu i jinde než jenom u nás v autobuse. Během cesty po dálnici D1 už jsme spali málo, spíš už jsme střízlivě očekávali příjezd domů. Ve Žďáře už jsme jen vystoupili a byli jsme přivítáni našimi příbuznými, kteří nás již netrpělivě očekávali. Vzpomínky nám už navždy zůstanou v našich srdcích.


Více než měsíc po našem návratu jsme si se studenty a učiteli zájezd připomněli – sešli jsme se v aule školy, abychom zavzpomínali prostřednictvím fotek, básní, plakátů a videí, které účastníci zájezdu po návratu vytvořili. 

Zde vám nabízíme malou ochutnávku: 

Icons made by Freepik from www.flaticon.com