Ve středu 24. 5. 2017 jsme se vydali na závěrečnou exkurzi společenskovědního semináře do Moravského krasu, kde jsme plánovali navštívit mnoho zajímavých míst. Celou exkurzi s námi úspěšně absolvovali pan profesor Hána, paní profesorka Skulová s manželem a dokonce naše (oblíbená) bývalá profesorka Veselá, kterou taktéž doprovázel její muž.
Za první úspěch jsme mohli považovat to, že jsme na sraz dorazili v plném počtu a včas, což se nám moc často nestává. Před osmou hodinou jsme konečně vyrazili směrem k Býčí skále. Celou cestu jsme si však dělali starosti se sychravým počasím, které nás nakonec příjemně překvapilo. Někteří studenti se v autobuse snažili dohnat spánkový deficit z předešlých nocí, ale pan profesor Hána je pravidelně „rušil“ zajímavými a poučnými informacemi, které se týkaly krás okolní přírody.
První zastávkou bylo již výše zmíněné místo, které je opředeno mnoha tajemstvími - Býčí skála. Vysoká bílá skála s puklinou je pověstná legendami a stále v sobě ukrývá mnohá nevyzkoumaná tajemství. Své jméno získala v souvislosti s nálezem sošky bronzového býčka v roce 1869. V letech 1871 – 1873 zde byl objeven takzvaný halštatský pohřeb spojený s lidskými oběťmi.
Šlo pravděpodobně o pohřeb významné osobnosti z 5. století př. n. l., kterou do říše mrtvých následovali i jeho ženy, čeleď a koně. Mezitím, co tělo velmože vzplálo na hranici, ženy a čeleď se museli postavit krutému osudu. Na kamenném oltáři byly nalezeny useknuté ruce a rozetnuté nebo useknuté hlavy mladých dívek. Koně byli rozsekáni a rozmetáni po jeskyni. K místu se vážou i strašidelné příběhy a legendy. V jedné z nich se praví, že je v jeskyni slyšet zpěv, výkřiky i voláni a objevují se záhadná světla.
Nicméně nás čekalo velké zklamání, protože už z autobusu jsme viděli červenobílou pásku, která značila uzavřenost okolí. Zprvu jsme ji chtěli nepozorovaně přelézt, abychom pořídili minimálně tradiční fotografii ve výklenku skály. Ale poté, co pan Hána oblast důkladně prozkoumal, zjistil, že je okolí hlídáno kamerovým systémem. Na základě tohoto zjištění jsme náš plán urychleně přehodnotili. Později nám vysvětlili, že zde hnízdí draví ptáci včetně vzácného sokola skalního. Z Býčí skály jsme si proto odnesli pouze zajímavý referát od našich spolužáků a nějaké fotografie s červenobílou páskou.
O několik minut později jsme dojeli k druhému místu celodenního výletu. Čekala nás prohlídka jeskyně Výpustku, dříve známá jako „jeskynní bludiště Výpustek“ nebo Dračí jeskyně, která byla vytvořena zejména podzemním tokem Křtinského potoka. Před mnoha lety byla domovem jeskynních medvědů a lvů. Počátkem 20. století byla jeskyně poznamenaná člověkem. Ze začátku sloužila jako místo těžby fosfátů. Před první světovou válkou byla upravena armádou první republiky, jež v jeskynních chodbách skladovala munici. Po obsazení republiky německou armádou byla využívána jako továrna. Po válkách v ní československá lidová armáda vybudovala protiatomový kryt. Po odchodu armády a různých úpravách je jeskyně od roku 2008 volně přístupná. I zde se nám moc líbilo, prošli jsme si muzeum, prozkoumali jsme plastiky zvířat, která zde žila, a dokonce jsme cestovali strojem času, který prý většinou moc nefunguje.
Po dohodě, že strašidelných skal a chladného podzemí už bylo pro jeden den dost, vydali jsme se prozkoumat i nějakou tu architekturu. Kostel ve Křtinách byl vybudován (nám žďárským rodákům známým) architektem Janem Blažejem Santinim. Ještě před vstupem do kaple jsme měli tu čest poslechnout si jednu z největších zvonkoher v České republice, která hrála jenom pro nás.
Neuchvátila nás jenom nádherná výzdoba a dokonalé stropní malby kostela, ale i kostnice pod ním.
V tomto prostoru byla kdysi nalezena vrstva lidských kostí, dřívější pohřebiště. Ale dosud největším tajemstvím je nález dvanácti lebek, označených písmenem T na čele.
Konec s legendami a domněnkami, byl čas vyrazit domů. Ovšem jako správní Češi jsme museli aspoň na chvilku zaparkovat před prodejnou Černé Hory. Když už měli všichni v rukou tašky s lahvovými specialitami (které samozřejmě sloužily pouze jako dárky), mohli jsme vyrazit. Konečná cesta záhadně rychle uběhla.
Text: Michaela Dočekalová, Barbora Hronková, Doubravka Müllerová, Barbora Švaňhalová
Fotografie: Adam Přívětivý