Díky výhře v celostátním kole soutěže Eurorebus se skupina studentů z oktávy zúčastnila Expedice Eurorebus 2017 - poznávací cesty po Evropě.
Pondělí 18. 9. 2017
Dnešní den vejde navždy do dějin... Úzká skupina velvyslanců třídy oktávy se vydává na střet s nástrahami putování po divoké Evropě. Autobus polyká kilometr za kilometrem a příkré Šumavské svahy rostou před očima. První den se za hranice neodvážíme a zůstáváme v naší domovině. I ta je ale nepřívětivá... proslulé Čertovo jezero, opředené tolika legendami, nás vítá svojí temnou hladinou bičovanou vytrvalým deštěm. Slunce zapadá za prastaré strážce naší západní hranice. Uvidíme, co přinese úsvit...
Úterý 19. 9. 2017
Počasí, jako by se proti nám spiklo. Marně jsme unikli z české kotliny zpod deštivých mraků. Šedá jednotvárná obloha přikrývá snad celý svět... Německo, Rakousko... stále ten stejný depresivní zvuk... kap, kap, kap. Co na tom, že můžeme obdivovat krásy hraničního města Pasov, jakou útěchu nám může přinést jindy tak krásné jezero Traunsee, proč ani tak staré a malebné městečko Hallstatt nemůže vytrhnout naše mysli z nálady šedivé jak samy mraky.
Vysoké hory čnící po stranách silnice nic nedbají na nepřízeň počasí. Mlha roztrhaná o ostré štíty Alp se pomalu line po zelených svazích. Krása či utrpení? To nechť rozhodne každý sám...
Středa 20. 9. 2017
Naděje umírá poslední... Je to již třetí den, co jsme opustili naše domovy, a nehledě na uštědřené rány se snažíme překonat všechny překážky, které nám zkřížily cestu.
Rakouské velehory zalezly pod bílou peřinu. Co teď? Co zmůže tvor tak maličký jako člověk proti nekonečné nebeské klenbě? Může vystoupat vzhůru až nad mraky? Nebo naopak zalézt pod zem tak hluboko, že na něj žádný déšť ani bouře nedosáhne?
Tak vysoko šplhají nejvyšší věže věhlasného hradu Salzburg, a přece i na ně déšť padá. Nezbývá tedy, než zalézt jako krtci do podzemní říše. Berchstesgaden. Kdysi tam neúnavně pracovaly tvrdé dlaně horníků, aby z nepoddajného kamene získaly drahocennou sůl. Důl, dnes sloužící jako muzeum, nám poskytuje tolik očekávané útočiště. Naděje umírá poslední. Vždycky je naděje, neboť ani dnes nezemřela.
Čtvrtek 21. 9. 2017
To se psal den dvacátý prvý, devátého měsíce, dva tisíce a sedmnáct let od narození Páně. Nad střechy Villachu se vykutálela ta pověstná žlutá kulička. Zdá se tak maličká a přitom je tak důležitá. To teplo, světlo, dobrá nálada... Vzhůru k výšinám! Klikatá cesta k vrcholkům Julských Alp ubíhá pod koly autobusu jako divoké horské bystřiny prchající ze svahů nedohledné výše. Kolik zábavy se ukrývá v tak prosté věci jakou je závěj prvního sněhu, který se uvelebil na slunných stráních horských obrů...
Ale... odkud se bere ta překrásná nazelenalá voda proslulé Soči? Není snad povinností každého dobrodružného srdce se vydat proti proudu roztančené říčky? Ještě pár kroků... ještě pár zákrutů zrádné úzké cestičky...
Jako krev z kruté rány se valí vody slovinského veletoku přímo z mohutné skalní průrvy. Jako by nějaký pradávný obr vzal meč a rozťal samotné srdce hory.
A řeka teče a razí si cestu malebnou krajinou až se potká s širým mořem. I my jsme se nakonec s tou modrou dálavou setkali. Slunce se pomalu ukládá ke spaní a modré vlny se stále předhánějí, která po písčitém břehu vyběhne výš. Klid přírody a čilý ruch velkoměsta vytvářejí nezapomenutelnou mozaiku dojmů a pocitů. A my nezapomeneme.
Pátek 22. 9. 2017
Každá cesta jednou skončí v Římě, každý film jednou doběhne až do titulků a každá expedice se jednou vydá na zpáteční cestu. I tu naši to čeká. Nejdřív ale výkvět staré Itálie. Benátky, město na vodě, město nepřehledných uliček a město dokazující zašlou slávu kdysi tak mocného národa.
Lidé jsou napravo, nalevo, za námi i před námi. Po nesčetných hodinách strávených v útrobách starobylého města jsme, ač neradi, vzdali úsilí udržet mysl veselou a hlavu důstojně vztyčenou. Do Benátek jezdí snad celý svět. Stále se člověk diví, že se město pod nohama všech těch návštěvníků ještě nepotopilo...
Tak či tak, nezbývá, než dát cizím krajům sbohem. Noc černá jako hlubiny oceánu nás uchvacuje do svých spárů. Jen dvě malá světélka autobusu se statečně prokousávají temnotou...
S úsvitem zříme okraj matky měst. Vítá nás naše vlast, náš domov. Opět to známé okolí. Les se mění v louku, ta zase v pole a to celé se tak dokola mísí a proměňuje. A řeky si tak vesele putují krajinou a občas se zastaví na odpočinek v malém rybníčku za vsí. Najednou se i tolik běžné a okoukané věci stávají předmětem pozorování ještě podrobnějšího, než všechny zajímavosti zahraničí dohromady. Exkurze do ciziny tak přinese poznání nejen cizích zemí, ale především své vlastní domoviny...
